Třebušín, kostel sv. Mikuláše

        Cestou na zříceninu Žižkova hradu Kalich tyčící se nad malebnou vesničkou Třebušín, vzdálenou cca 10 km od  Litoměřic,  se řada turistů zastavuje s obdivem před její nádhernou dominantou, barokním kostelem sv. Mikuláše.  Třebušín  je  zmiňován  v  historických  pramenech  už v roce 1169, kostel pak od roku 1384, ale pravděpodobně zde stál románský kostelík už mnohem dříve.  Stavba byla zřejmě značně poničena za husitských válek.  V  době   třicetileté  války  byl kostel opět těžce poškozen při švédském vpádu v roce 1634.  Teprve  v roce 1709 byla  započata  podle projektu litoměřického   stavitele  O. Broggia výstavba barokního kostela.  Stavbu s bočními kaplemi, oratořemi a věží doplnila v roce 1724 kaple sv. Jana Nepomuckého.  Vzhled kostela se významně změnil v roce 1902, kdy věž tvořená pouze nízkou dřevěnou   zvonicí  byla nahrazena vysokou vyzděnou  horní  částí věže, jak ji známe dnes.

         Poblíž  kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1747. V okolí kostela byl zjištěn val a  příkop, což  jsou  podle  historiků zřejmě pozůstatky johanitské tvrze.

          Interiér kostela je velmi  zachovalý.   Člověk   musí  obdivovat  zejména jednoduchou  krásu  linie  klenby,  ale i střídmost výzdoby ,  zachovalé  oltáře  a dřevěné sochy Krista, Panny  Marie , sv. Kateřiny ,  sv. Barbory,  českých světců sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého,  i další.  Úsměv  vyvolávají   laskaví  buclatí   andělíčci  shlížející z oltářů a z kazatelny.  Chloubou  chrámu  jsou také  nedávno  opravené varhany.   V roce 2009 si  kostel  díky  jeho vynikající akustice vybral litoměřický  ženský  komorní sbor  Cantica   Bohemica  k pořízení audionahrávky.       Zastavme se chvilku, povznesme svou mysl nad všední starosti a poslouchejme krásné ticho ve vznešených prostorách,  kterými před námi s úctou a pokorou procházely desítky generací. Sem směřovali lidé se svými starostmi, strachem i radostmi. I ten, kdo není v žádné církvi a nevyznává žádné náboženství, může být obohacen výjimečností tohoto místa a  být zasažen velkou symbolickou silou hořících svící. Kostel se otevírá  každému člověku přicházejícímu v dobré vůli.  

I náš kostelík je odedávna srdcem této pohraniční vesnice, ve které se po druhé světové válce  takřka vyměnilo obyvatelstvo.   Ale i když zdejší lidé pobožnosti většinou nenavštěvují,  velice  zřetelně   vnímám jejich úctu k tomuto místu. Vím, že jsou na náš kostelík pyšní a že jej mají rádi. Však také většina z nich v případě úmrtí někoho z rodiny  žádá o zazvonění na náš malý zvonek ve věžičce sakristie , tzv. umíráček . 

A třeba se nám, anebo budoucím generacím, jednou podaří  získat náhradu za dva velké do válek zrekvírované zvony…