Líbeznice, kostel sv. Martina, hřbitov

Kostel svatého Martina z Tours (svátek 11. listopadu) je dominantou Líbeznic. Nechal ho vybudovat hrabě Nostic (František Antonín Nostic-Rieneck, 1725–1794) v letech 1788 až 1795 jako náhradu za starší kostel z XIII. nebo XIV. století. Do konce roku 2005 byl kostelem farním. (K 1. lednu 2006 byla líbeznická farnost zrušena a její území přičleněno k farnosti v Odoleně Vodě.)

Historie

Podle dochovaných zpráv stál kostel zasvěcený svatému Martinovi v Líbeznicích již před rokem 1380. Nacházel se v blízkosti dnešního domu čp. 142, který v letech 1883–1956 sloužil jako škola, a asi 200 kroků od něj stála prkenná zvonice se zvony z let 1663 a 1676. O výstavbě nového kostela se začalo uvažovat již po třicetileté válce, kdy bylo k líbeznické farnosti trvale připojeno území zrušených farností v Hovorčovicích a Pakoměřicích. Doba této stavbě nejpříznivější nastala za Josefa II., kdy bylo zrušeno mnoho krásných kostelů, zejména v Praze, a jejich vnitřní zařízení bylo levně prodáváno. V roce 1788 byl starý kostel zbourán a dne 1. května 1788 pražským světícím biskupem Erasmem Dionýsem Kriegerem posvěcen základní kámen nově budovaného kostela, pro nějž bylo vybráno vyvýšené místo jižně od původní stavby (při dnešním Mírovém náměstí). Do jeho základu, do kamene zazděného za hlavním oltářem, byla vložena pergamenová listina, na které jsou popsány přípravy ke stavbě chrámu a zachyceny jeho plány.

Jednolodní pozdně barokní kostel s obdélníkovou lodí o délce 25 met-rů, šířce 16 metrů a presbytářem ve tvaru čtverce se dvěma zkosenými rohy byl postaven pod vedením zednického mistra Matěje Kinzla z Měšic. Po stranách presbytáře se nacházejí obdélníkové sakristie. Autorem nástropních maleb je pražský malíř Antonín J. Schlachter, na stavbě se dále podíleli například zámečník Matěj Eim z Měšic, dvorní kameník Koller z Prahy, dvorní klempíř Vít Mayer z Prahy; tesařské práce byly provedeny za dozoru Josefa Langa z Prahy. Na západní straně je kostel zakončen věží čtvercového půdorysu s hlavním vstupem; dveře jsou opatřeny letopočtem 1793 a v roce 2018 proběhla jejich kompletní restaurátorská oprava. V roce 2017 byla v předsíni kostela instalována mříž. Na obou stranách lodi jsou další dva vchody (dnes zazděny). Účty o stavbě vedl zdejší učitel František Renner. Stavba a úplné vnitřní zařízení stály 22.839 zlatých a 48 krejcarů. (Do měnové reformy 2. srpna 1892 se v českých zemích používal zlatý, zlatka, zlatník. Koruna vycházela ze zlatého v poměru 1 zlatý = 2 koruny).

Kostel byl postaven za líbeznického faráře Tomáše Weiningera (1754– 23. září 1836), kanovníka Královské kolegiátní kapituly na Vyšehradě.

Byl dokončen a konsekrován v roce 1795. Výročí posvěcení kostela se každoročně slaví 12. září. Jednalo se o první kostel v Čechách, na který byl instalován hromosvod; instaloval ho zde pražský profesor „mechaniky a jiných vědomostí na normální škole“ (gymnáziu) v Praze Antonín Renner, bratr líbeznického učitele Františka Rennera.

Naposledy prošel kostel opravou vnější fasády v roce 1976, znovu vymalován byl v roce 1983. Téhož roku byla zavěšena nová křížová cesta, kterou z modřínového dřeva a plechu zhotovil akademický malíř Vojmír Vokolek (1910–2001) z Pardubic. V letech 2013 a 2014 proběhla nezbytná oprava okapů a střechy.

Vnitřní dispozice

V lodi jsou na každé straně tři vysoká okna, mezi nimi se nacházejí dvojité pilastry s jónskými hlavicemi a kladím, nesoucím dvojitý oblouk, který se zvedá vzhůru po klenbě na protější stranu. Mezi oblouky je klenba rozdělena na tři velká pole, ozdobená malbami s vyobrazením rozsévače, dobrého pastýře a marnotratného syna, vracejícího se k otci. Lunety nad okny jsou ozdobeny sienovými malbami (hnědě) s náměty rovněž z Kristových podobenství. Malíř Antonín J. Schlachter (1734–1797) z Prahy provedl tyto malby za 100 zlatých. Klenba chrámové lodi je jen napodobena z prken.

Nad presbytářem, osvětlovaným dvěma okny, je kopule, na které je vyobrazen svatý Martin a anděl, který chudému podává část Martinova pláště. Mezi presbytářem a chrámovou lodí je mřížka z červeného mramoru, pocházející z latinské kaple jezuitů v Praze.

Vybavení

Vnitřní vybavení líbeznického kostela pochází převážně z 2. poloviny XVIII. století. Portálový hlavní oltář (s nástavcem z roku 1764) byl původně určen pro kostel v Rokycanech (Rokycanští si však pro zhotovené dílo nepřijeli, a proto bylo prodáno do Líbeznic) a je vyzdoben plastikami Ignáce Františka Platzera (1717–1787); autorem oltářního obrazu svatého Martina z roku 1881 je Bohumír Roubalík (1845–1928). Obraz hlavního oltáře v pozlaceném rámu představuje svatého Martina, biskupa, podávajícího chléb polonahému žebrákovi. Obraz byl pořízen z výnosu sbírky. Sloupy po obou stranách obrazu mají korintské hlavice. Na každé straně oltáře je cherub a socha světice, vpravo svatá Tekla z Ikonia (raně křesťanská světice, panna, učednice svatého Pavla. Žila v prvním století. Nový zákon její jméno nezmiňuje, uvádí je apokryfní kniha Skutků Pavla a Tekly, datovaná do začátku II. století nebo do let 160–180; jejími atributy jsou lev nebo jiná dravá zvířata, hranice) a vlevo svatá Agáta (asi 225–251, sicilská panna a křesťanská mučednice; atributem svaté Agáty je dvojice uťatých ňader na míse, případně na knize nebo v kleštích, dále nástroje jejího mučení: kleště, pochodeň, pánev se žhavým uhlím nebo hořící hranice; někdy má v ruce planoucí svíci, bývá zobrazována i s jednorožcem, což je symbol panenství; bochník chleba, který občas světice drží v ruce, ji označuje jako ochránkyni před hladem po zhoubných požárech).

Oltáře

Všechny tři oltáře jsou dílem architekta Františka Ignáce Préea (kolem 1702–1755).

Hlavní oltář i vedlejší oltáře jsou z mramoru. V současné době, od roku 2013, probíhá kompletní restaurování obou bočních oltářů. Oprava levého oltáře byla dokončena v roce 2017. Na levém bočním oltáři je obraz Panny Marie od Josefa Scheiwla (1833–1912). Pro kostel byl zakoupen za 228 zlatých a požehnán 16. dubna 1871. Na pravém bočním oltáři je obraz umírajícího Krista. Připisuje se Karlu Škrétovi (1610–1674) nebo se vydává za práci Antonína Hannota (1662–1705) z konce XVII. století. Petr Brandl (1668–1735) na něj prý přimaloval dvě postavy umírajících s textem: „Do tvých rukou, Pane, poroučím ducha svého.“ Kristus z kříže jim odpovídá: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Později přičleněná spodní část tohoto obrazu je dílem malíře Jana Jakuba Quirina Jahna (1739–1802). Zachycuje další postavy, vzpínající ruce z plamenů (očistce) k Ukřižovanému. Boční oltáře sem byly přeneseny ze zrušeného pražského kostela svatého Michaela archanděla při klášteře servitů v Praze 1.

Kazatelna je z kaple svaté Anny při klášteře minoritů u svatého Jakuba v Praze 1 a stála 60 zlatých. Dubové lavice v lodi jsou z uršulinského kostela (sester voršilek) na Hradčanech (dnes vojenský kostel svatého Jana Nepomuckého). Odtud jsou také dvě dubové zpovědnice. Mramorové kropenky u vchodových i bočních dveří byly původně v paulánském kostele svatého Salvátora, dlažba pochází z kostela svaté Máří Magdalény sester dominikánek z Malé Strany v Praze 1 a stála 566 zlatých. Dlaždic bylo málo, a proto musel být zbývající prostor kostela pod kůrem vydlážděn pískovcem. Z kostela voršilek na Hradčanech byly i původní varhany.

Oltářní stůl před mřížkou údajně pochází z některého oltáře kostela pakoměřického. Restaurován byl v roce 2012.

Vzhledem k tomu, že původní betlém byl v 90. letech minulého století z kostela odcizen, Pavel Kuneš, zdejší dlouholetý farář (1971–1999), vyřezal v roce 1992 betlém nový. Ten je v kostele pravidelně vystavován ve vánočním období.

Věž

Cibulovitá báň na věži a kříž, pocházející také z kostela svatého Michaela v Praze 1, byly zakoupeny za 150 zlatých a na zdejší věž vyzdviženy 27. května 1790. Do báně byla vložena latinská listina s tímto textem: „Ve jménu Nejsvětější Trojice Boha Otce i Syna i Ducha svatého pátou neděli po Duchu svatém upevněna jest na kostele líbeznickém báň a kříž Matějem Sílou, tesařem z Líbeznic a koupena z věže svatého Michaela…“. Při této příležitosti byl také instalován hromosvod. Původní věžní hodiny byly zakoupeny v roce 1796 za 369 zlatých a 49 krejcarů a přesně za sto let byly pořízeny nové z výnosu sbírky líbeznických občanů. Z původních zvonů zůstal na věži již jenom jeden a nese na sobě znaky a jména dárců Jana Hertwiga z Nosticů a Eleonory Marie, rozené Popelové z Lobkowiczů a nápis:  odstavci pod nadpisem Věž: „Hlas Panie Wolagiczy blvdne dusse k spaseni zbvzvge gemu z to slawa na wysostech od poczatkv na wieki wiekvw.“ Ulil ho Mikuláš Löw roku 1663 v Praze.

Kostel je obklopen hřbitovem. Nedaleko stojí patrová barokní fara (čp. 6) z 1. poloviny XVIII. století s mansardovou střechou. Kostel i fara jsou od roku 1958 zapsány do seznamu kulturních památek. Nedělní bohoslužby se zde konají pravidelně v 10 hodin dopoledne.

Svatý Martin z Tours (316 nebo 317 v Savarii – 8. listopadu 397 v Candes; 11. listopadu byl pohřben v Tours) byl římský voják, poustevník a biskup v Tours. Stal se jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších svatých a patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté. Je zakladatelem prvních klášterů ve Francii. Svou misijní činností horlivě potíral pohanství a obracel lidi na křesťanství. Pro tuto svou usilovnou christianizační činnost bývá některými lidmi vnímán jako význačná osobnost, která spoluvytvářela křesťanské duchovní základy Evropy. Je znám díky legendě, kdy se rozdělil se žebrákem o svůj plášť.

V Česku se slaví jeho svátek 11. listopadu a je s ním spojeno mnoho tradic či pranostik. Jedni čekají, že Svatý Martin přijede na bílém koni (čekají první sníh), druzí ochutnávají první letošní, tzv. Svatomartinské víno. Tento svátek je dnem, kdy se lidé setkávají s dobrými přáteli nebo s celou rodinou a kdy zasednou nad martinskou husou či martinským pečivem. Svatý Martin je totiž mj. patronem hus, což údajně vzniklo díky legendě, kdy se Martin zdráhal přijmout biskupský úřad v Tours. Schoval se do husince, hejno hus ho ale svým kejháním prozradilo, a tak musel tu poctu přijmout.

Atributy: voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra a berla.

Patron vojáků, jezdců, koní a podkovářů, vinařů, cestujících, chudáků a žebráků, zajatců, abstinentů, domácích zvířat a hus, úrody na polích.