Přepychy, kostel sv. Prokopa

Pro naše putování za poznáním počátků kostela je důležitý zápis v dotační listině Mutiny a jeho syna Sezemy z Dobrušky, vydané dne 9. července 1361 ve prospěch kostela Panny Marie a sv. Prokopa v Přepyších. O svatém Prokopu, nevíme bezpečně nic více než to, že zemřel roku 1053 a byl prvním opatem benediktinského kláštera na Sázavě, v kterém se sloužily slovanské bohoslužby. Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi jako syn jakéhosi Víta a Boženy. Nabyl výborného vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě a stal se knězem. Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavníkovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře v Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Posléze se Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Legenda praví, že jej okolní lidé spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem (zřejmě se jedná o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou). Jeho hlavním způsobem zobrazení je také spoutaný ďábel, kterého má u nohou nebo na kterém přímo stojí. O obnovu původního, věkem sešlého kostela se v šestnáctém století zasloužil zejména rod Trčků, tehdejších majitelů opočenského panství. V roce 1506, za pana Mikuláše Trčky z Lípy a Lichtenburka bylo na východní straně postaveno presbyterium, neboli kněžiště, což je část prostoru kostela vyhrazeného kněžím. Místo bylo označeno tímto letopočtem. V roce 1508 byl vytištěn starobylý misál přepyšské farnosti. Misál je liturgická kniha, obsahující modlitby, které přednáší kněz, definující mešní řád a zvláštní obřady k nejrůznějším církevním slavnostem. Neodmyslitelným symbolem kostelů a jejich hlasem, znějícím do širokého okolí, jsou zvony. Popišme si je dle starých zápisů. O našem nejstarším nacházíme zápis Aloise Bachmana, který jej datuje k roku 1545.

Ve zdejším kostele jsou pochováni mnozí tehdejší urození páni. Dnes je složité přesně je definovat, ale z erbů na dlaždicích, nástěnných náhrobcích a ze starých zápisů víme, že šlo o rody Něnkovských z Medonos a Přepych, Dobřenských z Dobřenic, Rousů z Lipna, Vlkanovských nebo rodin z Bubna a vladyků z Lerojid. Dlaždice v podlaze, kde byly nápisy pohřbených umisťovány byly často překládány nebo obměňovány. I nápisy na mramorových kamenech, zazděných ve zdi byly nečitelné. Z dochovaných a zaznamenaných nápisů lze určit Jindřicha Něnkovského z Medonos a jeho manželku (v letech 1579 a 1598), Mareše Dobřenského a jeho manželku z let 1639 a 1644. Z bohatství zápisů Pamětních knih a kronik Přepyšské farnosti, pečlivě vedených faráři Aloisem Bachmanem, Janem Sklenčkou, Janem Vítečkem, Antonínem Flesarem a mnoha dalšími jsme, po stopách času, zmínili jen malou část příběhů a událostí našeho kostela. Bylo možné pokračovat třeba rokem 1928, kdy bylo zavedeno elektrické osvětlení, nebo rokem 1934, kdy bylo dokončeno osazení kostela novou pseudobarokní věží, která zcela změnila jeho vnější vzhled. Spíše než o přesnou historickou chronologii a detailní popis tohoto stánku jsme chtěli doložit jeho starobylost, příběhy, které kostel věky provázely i snahu předků, hodnoty lidské a kulturní pro budoucí pokolení uchovávat.

Zdroj: prepychy.cz