Chválenice, kostel sv. Martina

Zaniklý kostel sv. Martina Nejstarší dějiny kostela a sídla ve Chválenicích

Ve 14. století existovalo na Plzeňsku dvaadvacet farních kostelů. Již tehdy je mezi nimi uváděn kostel ve Chválenicích. O tři sta let později byly Chválenice jednou z nejvýznamnějších farností regionu. K farnosti patřilo jedenáct vsí - devět na nebílovském panství, Střížovice patřící na lukavické panství a  Chouzovy patřící na panství hradišťské. Vedle farního kostela sv. Martina existovaly ve farnosti dva filiální kostely – v Žákavé a Nezvěsticích - a kaple sv. Vojtěcha na Planinách.

O počátcích farního kostela sv. Martina nemáme zprávy. První zmínka je až z doby panování císaře Karla IV., z roku 1355.  Dá se nicméně předpokládat, že chválenický kostel existoval již koncem 13. století jako součást šlechtického sídla, tzv. kurie. Máme informace, že v roce 1275 ve Chválenicích sídlil urozený Semislav, jenž obdaroval benediktýnský klášter v Kladrubech. Semislav měl ve Chválenicích nejspíš opevněný dvorec, který však během staletí beze stopy zmizel. Při rekonstrukci polohy a podoby starého kostela je třeba vycházet ze zvyklostí vrcholného středověku a polohy dnešního chrámu sv. Martina, který byl vystavěn na místě původního kamenného kostela.

Semislavovo sídlo bylo nejspíš dřevěným obydlím s kostelem ve společném ohrazení.  Kamenný tribunový kostel, do kterého se pravděpodobně vcházelo přímo ze šlechtického sídla, mohl být hlavním obranným objektem kurie. V 60. a 70. letech 20. století se opakovaně snažili po přesné poloze kurie pátrat místní patrioti z řad Vlastivědného střediska pro Chválenice a okolí, který vedli Miroslav Němec a JUDr. Fortunát Toman.

Ani poté, co ve druhé polovině 14. století chválenická kurie zanikla, neztratil zdejší kostel nic ze svého významu. Svědčí o tom dlouhodobě vedené spory ohledně práva ustanovit ve Chválenicích kněží. Spory pomohla r. 1380 vyřešit až osobní intervence generálního vikáře pražského arcibiskupství Johánka z Pomuku.

Z inventáře původního kostela se dodnes v interiéru chrámu sv. Martina dochovala pouze kamenná křtitelnice a dřevěný pohřební štít majitele nebílovského panství z 1. poloviny 17. století, Kryštofa Karla Kokořovce z Kokořova. Tento štít, zavěšený dnes na kůru, je opatřen kokořovským erbem a nápisem Krysstoff Karel Kokorzowecz z Kokorzowa na Nebilowech a Zluticzich. Vzhledem k existenci pohřebního štítu přepokládáme, že ve starém kostele existovala krypta s hrobkou, ve které byl majitel panství pohřben.

Za Kokořovců byl v roce 1658 pro farní kostel odlit také nejstarší a největší zvon.  Jeho autorem byl proslulý klatovský zvonař Štěpán Pricquey. Zvon vážil 210 kg a byl opatřen několika nápisy ve třech jazycích: „A fulgure et tempestatelibera nos Domine Jesu Christe. Anno Diu 1658.  Lidmila Margaretha Przichowska, urozená z Kokorzowa.  Zu der Ehre Gottes, Leütet man mich die Lebenigen zum Begett beruffe ich, die Toten beweine ich. Stephan Pričovey von Glatav gone mich 1658.“ Zajímavostí je, že nejstarší dnes existující zvony Pricqueyových jsou datovány až do první poloviny 60. let 17. století. Celkem je dnes známo na šedesát zvonů od této firmy.

K pricqueyovskému zvonu přibyl v roce 1739 nový zvon. Byl zasvěcen sv. Martinovi, měl průměr 80 cm, vážil 313 kg a odlila jej slavná plzeňská zvonařská firma Pernerových. Zvon Martin byl požehnán proboštem chotěšovského kláštera Kryštofem Schmidlem. Na jedné straně zvonu se nacházel reliéf s vyobrazením sv. Cyrila a Metoděje a pod ním nápis: „Chválu Bohu vzdávám, lid, kněžstvo svolávám, pomřelých lituji, mračna zapuzuji, svátky zvelebuji.“ Na druhé straně byl nápis: „Auctore: P. Josepho Fischer, P. T. Curato Chvalenicensi, Patria Plsnensin et Munificentium Piorum Parochianorum et Benefactorum Anno 1739“. Nahoře byl na zvonu nápis: „Sit Nomesi Domini Benedictum Jo. Perner gos mich in Pilsen“.

Oba velké zvony byly spolu s dvěma menšími přeneseny v roce 1752 do věží nového barokního chrámu sv. Martina. Všechny vzaly za své v době 1. světové války.

V roce 1673 odkoupili na krátko nebílovské panství Engelové z Engelsflussu. Arnold Alois Engel z Engelsflussu nechal ve chválenické farnosti roku 1680 posta­vit barokní poutní kostelík sv. Vojtěcha na Planinách. Počátkem 18. století se stal majitelem nebílovského panství Adam Jindřich ze Steinau. Nový majitel nechal ve chválenické farnosti postavit filiální kostel v Nezvěsticích.

V roce 1713 hlásil chválenický farář Josef Václav Fišer, že  chválenický kostel je na spad­nutí, veškeré zařízení je staré a rovněž fara je stará a hrozí spadnu­tím. U kostela se nacházela také farní škola. Ta již hrozila delší dobu zřícením a učitel, který musel učit po chalupách, měl tak malé příjmy, že  z nich byl sotva živ. Situaci se postupně snažili řešit noví majitelé, Černínové z Chudenic. Za Heřmana Jakuba Černína z Chudenic získal chválenický kostel nové varhany a vznikly plány na výstavbu nového, reprezentativního chrámu. Faráři působili ve chválenické farnosti během 17. a první poloviny 18. století doživotně a byli pohřbíváni do krypty nacházející se v kostele.

Poslední nám známou událostí týkající se starého chválenického kostela sv. Martina je svatokrádež z roku 1744. Z hlášení určeného českému zemskému místodržitelství se nám bohužel zachovala pouze obálka bez jakýchkoliv podrobností.

Víme, že Kilián Ignác Dientzenhofer později obestavěl starý kostel novým zdivem a teprve když byl nový chrám hotov, přikročilo se ke zboření původního kostela. O přesné podobě a rozloze starého gotického kostela, stejně jako existenci, počtu a poloze jeho hrobek by více řekl výzkum georadarem, na který se dosud nepodařilo získat finanční prostředky.

V době výstavby nového chválenického kostela, roku 1747, byly Chválenice největší a nejvýznamnější farností na šťáhlavsko-nebílovském panství. Hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic se rozhodl svěřit přípravu a realizaci projektu nejvýznamnějšímu staviteli českého baroka, Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi. Vznikl tak kostel podobný monumentálním chrámům v Červeném Kostelci na Náchodsku nebo v Dolním Ročově u Loun. Zároveň s chválenickým kostelem budoval K. I. Dientzenhofer filiální kostel v Paštikách u Blatné a především proboštský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích.

Jako ložisko kamene pro stavbu chválenického chrámu byl využit nově otevřený lom na Planinách pod Farskou skálou. Základní kámen položil v roce 1747 osobně Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic (1706 – 1784). Pro hypotézu, že autorem stavby je mistr Dientzenhofer, neexistovaly dlouho žádné konkrétní důkazy. Dokonce panoval názor, že autorem je některý z domácích stavitelů, kteří se nechali Dientzenhoferem inspirovat. Teprve v letech 1941—42  byly zásluhou úředníka Votěcha Šarocha objeveny dokumenty někdejšího šťáhlavského zámeckého archivu a spolu s nimi i staré zádušní účetní knihy chválenického kostela. V těchto knihách je v souvislosti se stavbou kostela Kilián Ignác Dientzenhofer (1690 –1752) zmíněn hned dvakrát.

Hlavní věž kostela sv. Martina byla pravděpodobně původně kryta vysokou bání, která vzala za své při vichřici v roce 1814. Její zmenšenou podobu ještě dlouho připomínala báň sanktusové věžičky, snesené roku 1919. Od r. 1814 má chválenický kostel dnešní, podsaditější báň. Obě věže, velká a sanktusová, byly původně kryty šindelem. Teprve po požáru v r. 1912 byla velká věž opatřena plechovou krytinou.

Stěny kostela byly původně čistě bílé – přesně tak, jak to žádala móda přicházejícího klasicismu. V roce 1780 věnoval Heřman Jakub Černín z Chudenic do chválenického kostela téměř nový dřevěný oltář, původem z kaple nebílovského zámku. Hlavní oltář zůstával původně přírodní a nenatřený. Teprve v roce 1829 byl oltář neznámým umělcem z Prahy natřen bílou barvou a pozlacen.

Podoba a autor nejstaršího oltářního obrazu nejsou známí. Roku 1873 byl na hlavní oltář umístěn obraz sv. Martina od pražského akademického malíře Josefa Hellicha. Tento obraz, který můžeme vidět na nejstarších fotografiích, je od 40. let 20. století umístěn ve filiálním kostele v Žákavé. V roce 1942 byl totiž ve Chválenicích instalován dnešní oltářní obraz od akademického malíře Jiřího Jelínka. Stejný autor upravil hlavní oltář hnědým mramorováním do dnešní podoby.

Mobiliář kostela je většinou novější. Obrazy zdobící postranní oltáře pocházejí od malíře Josefa Hellicha a vznikly ve 2. polovině 19. století. Také kazatelna pochází z roku 1884. Varhany z poloviny 18. století byly r. 1912 zničeny vodou při hašení požáru. Dnešní varhany tak pocházejí až z r. 1916.

Akademický malíř Jiří Jelínek dotvořil v roce 1942 interiér chrámu malbou nástropních fresek. Stěny byly zároveň vytónovány jemnými odstíny světlých barev, což umožnilo neobyčejně vyniknout detai­lům architektonického členění stěn, pilastrům, a jejich umně komponovaným hlavicím, římsám a okenním i nástropním pásům. Jakousi korunu interiéru kostela vytvořila Jelínkova malba v nejvyšší části lodi, znázorňující patrony všech kostelů farnosti a další české patrony, utíkají­cí se pod ochranu Panny Marie, trůnící uprostřed v nejvyšší části klenby. Ve čtyřech rozích malby jsou vyobrazeny kostely farnosti: chválenický, nezvěstický, žákavský a barokní kaple sv. Vojtěcha na Planinách.

14. listopadu 1784 zemřel první patron nového chválenického kostela Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic. Pohřben byl do krypty umístěné v presbytáři kostela, kde byly jeho ostatky potvrzeny při průzkumu hrobky v dubnu 2016. Funkci patrona kostela zodpovědně zastávali i Heřmanův prvorozený syn z prvního manželství Vojtěch hrabě Černín z Chudenic (1745 – 1816). Za Vojtěcha Černína z Chudenic byla roku 1806  poblíž kostela vystavěna nová, klasicistní budova chválenické fary.

V roce 1812 došlo k významné změně. Šťáhlavy se staly samostatnou farností a Vojtěch Černín byl r. 1816 pohřben již v nové rodinné hrobce ve Šťáhlavech. Zemřel bezdětný, a proto panství přešlo na jeho prasynovce Christiana hraběte Waldsteina-Wartenberga (1791 – 1858). Za Christiana Waldsteina byla v sousedství chválenické fary postavena nová budova farní školy.

Až do první světové války byly ve věžích chrámu sv. Martina umístěny zvony z původního, gotického kostela. V letech 1916 – 1918 ale proběhla válečná rekvizice zvonů. Naposledy společně zvonily 14. prosince 1916 při pohřbu výměnkářky Kateřiny Kosnarové z Chválenic č. p. 13. Ztráta zvonů byla velkou ranou pro tehdejšího faráře Josefa Fukárka. Po celou dobu svého působení proto usiloval o pořízení nových. Vysvěcení zvonů z dílny českobudějovické firmy Rudolf Perner přihlížel P. Josef Fukárek v roce 1932 již jako těžce nemocný. O půl roku později zemřel. Nové zvony zůstaly na věži chválenického kostela pouhých deset let. V dubnu 1942 je zrekvírovala okupační moc pro potřeby německé armády. Teprve v roce 2013 se podařilo obstarat pro kostel sv. Martina obstarat  dnešní zvony Martin a Václav, pocházející z dílny paní Tomáškové-Dytrychové, sídlící v Brodku u Přerova.

Kolem kostela se až do druhé poloviny 20. století rozkládal hřbitov. Po otevření nového hřbitova při silnici do Želčan pohřbívání u kostela sv. Martina postupně ustalo a hřbitov byl nakonec zcela zrušen. Zachovány byly pouze dva hroby při zdi kněžiště. Jeden z hrobů patří P. Josefu Tanglovi a druhý jeho nástupci P. Josefu Fukárkovi.

Hlavní věž kostela sv. Martina byla po požáru v roce 1912 dočasně opatřena provizorním zastřešením. Nová plechová báň získala o dva roky později červený nátěr, který byl při opravě v roce 1991 nahrazen zelenou barvou. V roce 2005 zanikla historická chválenická farnost poté, co byla sloučena s římsko-katolickou farností ve Starém Plzenci. Od tohoto roku je chrám sv. Martina kostelem filiálním.