Plzeň-Černice, kaple na Selské návsi

Pseudohistorická kaple se zvonicí z roku 1875 uprostřed černické návsi v objetí dvou mohutných lip.

Podle místní tradice zaznamenané na počátku 20. století  měla být stará kaple kulatého tvaru s kuželovou střechou, krytou šindelem s lucernou se zvonem. Jiný zdroj dokonce uvádí, že původní kaple byla osmiboká. Mapa stabilního katastru však jednoznačně naznačuje její čtvercový či obdélný půdorys. Historicky cenný zvon měl údajně pocházet ze zrušeného poutního kostela sv. Blažeje u Starého Plzence. Za první světové války byl zvonek odebrán, zřejmě v rámci vojenských rekvizic. Zachovalá dokumentace rekvizic zvonů, prováděná plzeňským historikem Fridolínem Macháčkem probíhající v letech 1916 – 1918 na plzeňském nádraží, jej však zřejmě nezachytila. Stěžejní pro vývoj této drobné sakrální stavby se stal rok 1875 (letopočet uveden nad vchodem). Podle některých autorů byla kaple zcela nově postavena, jinde uvádí, že došlo k její přestavbě do dnešní podoby.

Vstup do téměř čtvercové zděné kaple je sklenut lomeným obloukem, fasáda kaple je pseudohistorizující (klasicistní podoba s neogotickými prvky). Sedlová střecha nese vysoký sanktusník zakončený cibulovitou bání. V ní se dnes nachází jednoduchý zvon osazený do báně na počátku 40. let 20. století (toho času nefunkční). Popis památky z roku 1980 uvádí v interiéru kaple portálový sloupkový oltářík z 2. poloviny 17. století s boltcovou ornamentikou (zřejmě druhotně osazený ze staršího objektu). V zasklené skříňce jej podle popisů a historických fotografií ze 70. a 80. let 20. století zdobila socha Madony a v nástavci obraz sv. Antonína Paduánského. Po stranách oltáře se nacházeli barokní sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny z 18. století. Z dokumentace je patrné, že socha sv. Barbory měla odlišné zpracování než sochy Madony a sv. Kateřiny. Na jaře roku 2019 bylo možné konstatovat, že zmiňovaný oltář se v kapli nachází doposud. Na jeho boku se zachoval nápis, který připomíná jeho úpravu do přestavěné kaple v roce 1875 od truhlářského mistra J. Müllera a pozlatníka Antonína Gustava Görga. Z jeho soch se tu již nachází pouze socha sv. Barbory, vystavená uprostřed oltáře v zasklené skříňce. Je druhotně osazena bez jakéhokoliv smyslu nepasující korunkou. Oltář doposud zdobí i původní obrázek sv. Antonína Paduánského v nástavci.  Na pravé stěně od oltáře se nachází nedávno do kaple osazený tištěný obraz Panny Marie Pomocné. Snad patřil do původní výzdoby kaple a je na něm uveden nápis „Tyto obrazy věnuje Marie Šnepergrová roku 1890“. Na protější stěně u oltáře je pak vystaven obdobný tištěný obraz sv. Anny s tentýž ručně psaným nápisem. Pravou stěnu pak ještě zdobí sádrová soška sv. Václava a nad ním tištěný obraz z konce 19. století znázorňující Pannu Marii Lurdskou s modlící se sv. Bernadettou. U vchodu napravo je pak na zemi položena poškozená sádrová soška Panny Marie Lurdské  z přelomu 19. a 20. století, a nad ní je na zdi vystaveno torzo Pražského Jezulátka (hlava) v šatičkách. Nalevo od oltáře je zavěšen lidový dřevěný jetelový kříž s ukřižovaným Kristem (obr. č. 13) a celá kaple je po stěnách interiéru zdobena obdobně laděnými 14 dřevěnými jetelovými křížky s čísly křížové cesty. Na levé stěně u vchodu se nachází kropenka. Zasvěcení kaple není nikde v literatuře uváděno. Kapli nezná ani Katalog Diecéze plzeňské. Poutní mše je zde ale slavena v nejbližším vhodném termínu u svátku sv. Antonína Paduánského (13. červen). Toto zasvěcení uvádí i místní tradice. Původní výzdoba oltáře s mariánskou sochou uprostřed spíše odpovídá zasvěcení Panny Marii. Tradice zasvěcení sv. Antonínu Paduánskému je možno vztáhnout k původnímu a dodnes zachovalému obrázku světce na oltáři.