Program Noci kostelů 7. června 2024

Nejstarší historie kostela Nejsvětějšího Jména Ježíš, známého odnepaměti jako U Ježíška není zcela známa. Jisté je, jak bylo zjištěno při rekonstrukčních pracích v roce 2001, že historie sahá před první zdokumentovanou přestavbu kostelíka v letech 1745-1746. Tehdy zde stávala mírně obdélná kaple orientovaná vchodem přibližně k severu a tato část dnes tvoří vstupní vestibul kostela. Není však znám žádný spolehlivý pramen objasňující informaci kdo a kdy nechal kapli postavit. Zhruba ve stejné době vznikla poblíž původní kaple i venkovská usedlost.

První zmiňovanou přestavbu kaple u své usedlosti nechal v letech 1745-1746 provést lékař a plzeňský primátor Petr Pavel Helffer. Budovaná kaple byla zasvěcena pražskému Jezulátku. Důvod stavby byl především v úmyslu zřídit rodinnou hrobku. Architektem a stavitelem kaple resp. přestavby kaple, byl Matěj Ondřej Kondel, který byl tou dobou realizátorem některých staveb dle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Přestavba spočívala v přístavbě obdélného prostoru na jižní straně původní kapličky, se kterou byl spojen přestavbou původní okenní niky. Tak vznikl vítězný oblouk s archivoltou užší než svislá část, na kterou nasedá přes konzolovité voluty. Tím se prostor původní kaple stává lodí a nová přístavba presbyteriem. Pro novou přístavbu jsou typické vně elipsovitě vypouklé boční obvodové stěny. Nad nově vytvořeným presbytářem vznikla i vížka, která po opravě a přestěhování v roce 1807 nad nově vybudovanou část existuje dodnes. Ke svěcení kaple došlo pravděpodobně první lednovou neděli 1747.

1. srpna 1770 získávají zdejší statek včetně okolních pozemků a rovněž tak i kapli manželé Matěj a Anna Deblerovi. Avšak již roku 1776 získává kapli, letohrádek a vše k tomu náležející Jakub Vilém Seitz, plzeňský zvonař, jehož žena Anna byla vdova po plzeňském zvonaři Pernerovi. Již v následujícím roce byl pro kapli v Seitzově dílně ulit nový zvon. v roce 1781 byla kapli udělena papežem Piem VI. na sedm let odpustková bula. Po smrti Jakuba Viléma Seitze v roce 1793 získává jmění rovným dílem jeho žena Anna a její syn z prvního manželství Petr Pavel Perner, který v závěji již následujícího roku získává po matce i druhou polovinu. Tak se roku 1794 stává vlastníkem kaple rodina Pernerů, která rovněž hodlala v kapli zřídit rodinnou hrobku. Pernerovi se však dosavadní hrobka pod kostelem zdála malá a proto se rozhodl pro rozšíření kaple a s tím i rozšíření hrobky pod ní. Tímto úkolem pověřil plzeňského stavitele Antonína Bartha, který práce v letech 1806 až 1807 realizoval. Stavba byla orientována východním směrem, čímž se napravila dosavadní nezvyklá orientace oltáře na jižní straně. Dosavadní kaple se stala prakticky předsíní nově zbudovaného kostela. K vysvěcení plzeňským arciděkanem P. Tomášem Kordíkem došlo 2. ledna 1808.

Roku 1870 je Robert Perner nucen z finančních důvodů zahradu i s kostelem prodat manželům Matěji a Josefě Divíškovým. I oni užívali kryptu pod kostelem jako rodinnou hrobku, o čemž svědčí pamětní deska. Roku 1877 nechali provést úpravu vstupu do krypty, který již nebyl zvenčí jako dosud, ale poklopem uvnitř kostela. Rovněž díky sbírce došlo roku 1893 k opravě fasády i interiéru. Díky daru Viléma Rösche bylo v rámci oprav osazeno i barevné vitrážové okno ve starší části.

I přes tyto snahy docházelo k postupnému úpadku stavby. V roce 1933 došlo k vyloupení kostela, kdy nenávratně zmizela část mobiliáře kostela vč. liturgického náčiní, plastik, oltářních obrazů apod. Díky dlouholeté iniciativě Ladislava Lábka vznikla Jednota pro záchranu kostelíka U Ježíška. Koncem roku 1933 byla s majiteli podepsána na 30 let nájemní smlouva na kostel. Zaměření a zakreslení stavby bylo provedeno na žádost Jednoty plzeňským, tehdy již penzionovaným stavitelem a architektem Hanušem Zápalem. V první fázi došlo k opravám střešní krytiny a krovů a především k sanaci zdiva. Během roku 1935 byly zhotoveny nové omítky, jak vnější tak vnitřní, včetně zrestaurování fresky plzeňského malíře Františka Julia Luxe. Opravena byla rovněž podlaha, obnoveny oltáře, opraveny varhany a úprav doznal i okolní terén, kde vznikl např. i nový mostek přes vodoteč. K novému vysvěcení dochází 5. ledna 1936.

Přestože o veškerý majetek rodina Divíškových po roce 1948 přišla, kostel ve vlastnictví rodiny byl i nadále. V dalším období nebylo využití kostelíka žádné a tak postupně chátral. V přilehlém objektu byla do 70. let 20. století výkupna a sklad léčivých rostlin. Poté areál dál neutěšeně chátral. V roce 1992 byl zbylý majetek vrácen původním majitelům, tedy rodině Divíškových. Následně kostel bez mobiliáře odkoupilo město, ovšem chátrání pokračovalo. Chátrající stavbě začalo věnovat svoji pozornost Občanské sdružení pro obnovu památek Rokycanska a okolí, posléze transformované do spolku Vršíček. Zaměření provedli v rámci výuky studenti plzeňské stavební průmyslovky, projekt zpracoval ing. arch. Jan Soukup, který rovněž dohlížel na stavební práce, které započaliy první fází v roce 2001. Ta zahrnovala opravu krovů, střech, věžičky a zpevnění kleneb. Následovala úprava vodních poměrů v okolí stavby a oprava fasád, která byla dokončena v roce 2005. Opravena byla i vzácná stropní freska F.J.Luxe. V současnosti se v kostele pořádají různé akce a je sídlem Církevního sboru ECAV v Plzni (Evangelická církev augsburského vyznání v České republice).