Program Noci kostelů 7. června 2024

Zakládací listina biskupské katedrály sv. Jakuba Většího v Jičíně, vydaná Albrechtem z Valdštejna v roce 1624, nedosáhla v papežské kurii souhlasu. Základní kámen velkolepého chrámu, byť později s funkcí proboštského, byl položen roku 1627 v těsném sousedství právě přestavovaného zámku, na parcelách po zbouraných měšťanských domech Pernštýnku a Velehrádku. Architektem byl Giovanni Battista Pieroni, přičemž není vyloučeno, že byl inspirován římským kostelem Il Gesù v Římě, jehož půdorys je dílemGiacomo Barozzi da Vignola a fasáda od Giacoma della Porta. Stavbu vedl nejprve Andrea Spezza, dvorní architekt Valdštejnův a představený ústřední stavební kanceláře v Jičíně, po jeho smrti pak Nicolo Sebregondi.

Velkorysá jičínská centrála v duchu italského manýrismu, první svého druhu na sever od Alp, byla od počátku zamýšlena jako něco víc než pouhá sakrální stavba, jejíž dosah končí vnější zdí. Jako dominanta města měla být provázána s okolím, celou jičínskou kotlinou v duchu nově budované barokní krajinné kompozice, propojena viditelnými i duchovními vztahy.

Vlastní stavba chrámu začala roku 1629. Vlivem velkého stavebního úsilí na celém teritoriu Valdštejnova residenčního města pokračovaly práce na kostele sv. Jakuba pomalu. V roce 1632 byla dokonce na čas zastavena stavba valdické loggie, aby jičínský chrám byl do konce roku 1634 dokončen. Současně bylo v dílně pražského sochaře Ernesta Hanse Heidelbergera objednáno i vnitřní vybavení kostela - celkem pět oltářů, z nichž první dva byly dodány již k roku 1634.

Smrtí Albrechta z Valdštejna gigantický stavební rozmach v Jičíně končí. Práce na kostele se zastavily, kopule a čtyři postranní věže již nebyly nikdy dokončeny. Neklidné náboženské poměry pak měly za následek, že interiér chrámu zůstával dlouho neupraven a nekonaly se zde žádné obřady. Zprovoznění kostela a předání duchovní správě, i když pouze jako farního, se podařilo až k roku 1655. Roku 1681 - po požáru - byl vnitřek kostela nově omítnut a v patře nad sakristiemi byly zřízenydvě panské oratoře. Druhý požár v roce 1767 si vynutil opravy rozsáhlejší. Od roku 1768 došlo k propojení západní panské oratoře s panským sídlem, sousedním zámkem, a to obloukovou spojovací chodbou.

Malíř Josef Kramolín pokryl strop kopule kostela ilusivní malbou. Ve sférických trojúhelnících pod kopulí jsou obrazy evangelistů: Matouše, Marka, Lukáše a Jana. V transeptu pod římsou obrazy čtyř západních církevních otců: sv. Ambrože, sv. Augustina, sv. Řehoře Velikého a sv. Jeronýma.

Hlavní oltářní obraz, byť nesignovaný, je též připisován Josefu Kramolínovi, malíři rokoka a nastupujícího klasicismu. Zachycuje výjev bitvy svedené u Claviga roku 844, ve které Ramiro z Leonu porazil Saraceny. Nad vojskem se zjevuje sv. Jakub na bílém koni a dodává Španělům odvahu k boji. Sochy po obou stranách oltáře v nadživotní velikosti znázorňují apoštoly sv. Petra a sv. Pavla.

Mramorové desky v presbytáři jsou připomínkou obětí války rakousko-pruské z roku 1866 a války Rakousko-Uherska s Osmanskou říší v Bosně a Herzegovině roku 1878.

Při jižních stěnách příčné lodi jsou oltáře Panny Marie a Nejsvětějšího Srdce Páně. V obou případech jde o pozdně barokní práci řezbářské dílny Jelínků v Kosmonosích – polychromované dřevo a umělý mramor. Sochy byly doplněny až v začátku 20. století.

Na bočních stěnách kostela, v závěrech transeptu, se nacházejí oltáře sv. Rodiny a sv. Anny. V obou případech jde o vysokou barokní architekturu se sochařskou výzdobou. Tato umělecká řezbářská práce z doby kolem roku 1770 je připisována též dílně kosmonoských Jelínků. Oba obrazy – rozměrné oleje na plátně, namaloval Josef Kramolín v době kolem roku 1783.

Varhany na kůru, pozdně romantické, byly zhotoveny v roce 1903 firmou Emanuel Štěpán Petr z Prahy.

Zvony byly do kostela pořízeny až roku 1992: Svatý Jakub, Svatý Josef a Paní Zdislava.