Program Noci kostelů 7. června 2024

Kostel s farou v Okrouhlici je v písemných pramenech připomínán již ve 14. století. O gotickém původu svědčí dnes mimo jiné zazděný hrotitý portál v severní zdi lodi a trojboce ukončený presbytář, třebaže dnešní podoba je převážně barokní.

Kostel stojí volně uprostřed areálu vymezeného hřbitovní zdí, v níž je k severu orientovaná branka a nad ní výklenek se sochou sv. Jana Nepomuckého. Orientovaná stavba sestává z obdélné lodě a užšího, stejně vysokého trojboce uzavřeného kněžiště bez opěráků, k němuž přiléhá v celé jeho délce obdélná sakristie. Fasády kostela jsou hladké, členěné pouze pravoúhle zalamovanou hlavní římsou a štukovými šambránami s uchy kolem oken. Západní průčelí vrcholí dvouetážovým štítem s trojúhelným zakončením a volutově zvlněnými křídly, po jejich stranách stojí dvě vázy. V ose průčelí se nachází velké, segmentově sklenuté okno. Hlavní vchod je lemován obdélným, pravoúhlým oble profilovaným ostěním. Nad vstupem je vybrána nika, v níž se nachází socha sv. Vavřince, patrona kostela, zhotovená z červeného pískovce. Jak již bylo výše uvedeno, v severní zdi lodi je patrný původní hrotitý portál, jehož ostění je profilováno oblounem, hruškovcem a dvěma výžlabky.

Hlavní vstup do lodi je od západu a v interiéru je vymezen mohutnou, segmentem sklenutou špaletou. Prostor lodi je zaklenut valenou klenbou, kterou člení tři páry trojúhelných výsečí (lunet). Klenba nad kůrem je provedena poněkud odlišně – výseče jsou výrazně menší, prostor je sklenut samostatně, má větší rozpětí a vyšší vrcholnici klenby. Krátké úseky klenebních patek jsou poměrně výrazně předsazeny před líc bočních stěn a pouze patky při východní straně kůru plynule sbíhají do mělkých přízemních pilířků. Loď osvětlují čtyři velká segmentově sklenutá okna, lemovaná štukovými šambránami s uchy při všech rozích špalet. Okna jsou zasklena barevnými, do olova zalévanými skly, přičemž vitraje oken blíže kruchtě jsou figurální. V prvním z nich je v medailonu zpodobena Blahoslavená Anežka Česká (dnes sv. Anežka Česká) a ve druhém sv. Josef s Ježíškem. Obě okna věnoval kostelu v roce 1938 Josef Přistoupil, statkář ze Struhařova. Západní část lodi vyplňuje dřevěná kruchta s rozšířenou patkou. Plný poprsník (parapet) kruchty, který spočívá na složitě profilovaném architrávu (nejdolejší část kadí) výrazně předstupuje do lodi. Poprsník zdobí bohatě profilovaná římsa a reliéfní obdélná zrcadla s vykrojenými rohy a iluzivní mramorový nátěr v hnědé a světle a tmavě zelené barvě. Na kůr lze vstoupit dřevěným šnekovým schodištěm odděleným zděnou plentou v severozápadním koutě podkruchtí. V jižní stěně je segmentově sklenutý výklenek s oltářem P. Marie Lurdské.

Kněžiště, zvýšené o jeden stupeň, odděluje od lodi půlkruhově zaklenutý triumfální oblouk, lemovaný profilovanou šambránou, a dosedající na pilíře se zvýrazněnými římsami. Vlastní presbytář je sklenut plackou a v závěru konchou. Světlo vniká do prostoru od jihu segmentově ukončeným oknem s barevnými vitrajemi. Po severní straně je těsně za triumfálním obloukem vstup do sakristie lemovaný kamenným ostěním s okosením a nízkou hranolovou patkou. Místnost obdélného půdorysu je sklenuta mírně parabolickou valenou klenbou a osvětlena od východu obdélným okénkem. Z novodobé předsíňky je vstup pravoúhlým portálkem s kamenným ostěním s lištou. Uzavírají ho dřevěné dveře s vročením 1800 a jménem tvůrce.

Vedle kostela sv. Mikuláše a sv. Anny v Benešově, sv. Havla v Poříčí nad Sázavou, Nanebevzetí P. Marie v Choceradech patří i kostel sv. Vavřince v Okrouhlici k objektům s velmi hodnotným barokním vybavením, a to i díky osobě Michaela Kreisingera z Eckersfeldu, který byl před polovinou 18. století patronem kostela a fary. Michael Kreisingera pocházel z nobilitované rodiny pražského patriciátu – záznam o jeho křtu v matrice kostela P. Marie před Týnem je ze dne 13. června 1677 – jeho rodiči byli Mathias Gottfried Kreisingera (Krayzinker) z Kraifeldu a Františka Klára rozená Uttenhofer von Uttenhof. Mladý Michael Kreisingera byl patrně, jak bylo ostatně v té době obvyklé, po ukončení studií vyslán na tzv. kavalírskou cestu do ciziny a působil posléze v Římě jako společník Josefa Jana Adama z Liechtensteinu (jeho otec Antonín Florian byl vyslancem u papežského dvora). Zde měl nepochybně možnost poznat nejprogresivnější umělecké směry své doby a seznámit se s význačnými umělci, což se mu nepochybně hodilo v době, kdy působil jako společník a umělecký poradce majitele jemnišťského panství Františka Adama Trautmannsdorfa. Ten koupil Jemniště v roce 1717 a téměř vzápětí začal stavět nový zámek (předtím však ještě upravil původní tvrz). Stal-li se architektem nové zámecké stavby František Maxmilián Kaňka, bylo to jistě zásluhou Kreisingerovou, stejně jako povolání Václava Vavřince Reinera k malířské výzdobě zámecké kaple a volba sochaře Jiřího Pacáka, žáka Braunova. Jemniště bylo v té době ohniskem společenského života, neboť František Adam Trautmannsdorf zde po vzoru Jana Josefa z Wrtby, pána na nedalekém Konopišti, a po vzoru kroměřížské a jaroměřické vrchnosti vytvořil hudební a operní tělesa z livrejovaného služebnictva a nezanedbával ani piaristické gymnázium v Benešově. A ve všech těchto aktivitách ho jistě podporoval již zmiňovaný Michael Kreisinger.

Ve 40. letech 18. století se však F. A. Trautmannsdorf uzavřel světu a jeho společníkem se stal P. Eugenius Sebastiani Častolovský z benešovské piaristické koleje. M. Kreisingera pak přesídlil do nedaleké Okrouhlice a částečně do Prahy. V Okrouhlici se pustil do přestavby zvonice a patrně ovlivnil i výběr umělců, kteří se podíleli na výzdobě kostela. Michael Kreisinger zemřel 2. června 1755 v Praze, když mu předtím generální absoluci udělil již zmíněný P. Eugenius Sebastiani Častolovský, narychlo povolaný do Prahy, a jeho tělesné pozůstatky byly uloženy o čtyři dny později v kryptě kostela sv. Vavřince v Okrouhlici. V závěti pak odkázal okrouhlické farní škole úroky z 1000 zlatých, z nichž mělo být ročně vypláceno kantorovi 12 zlatých pod podmínkou, že se bude především věnovat chudým dětem.

Třebaže písemné údaje, týkající se životních osudů M. Kreisingera, jsou více než skromné, jeho podoba nám zůstala zachována na portrétech, jejichž autorem je vynikající portrétista Jan Kupecký (1667 – 1740). Na prvním z nich, z doby kolem roku 1700, je Kreisinger zpodobena jako elegantní mladík; na druhém pak (byl chován na okrouhlické faře a do literatury uveden J. Hertlem), který přibližně o čtvrt století starší, jako pán v nejlepších letech libující si v uvolněném domácím prostředí. Do dnešních dní ho připomíná i erb zavěšený ve vrcholu klenby vítězného oblouku v okrouhlickém kostele.

Jak již bylo naznačeno, vzhledem ke Kreisingerovu rozhledu v uměleckých kruzích, se lze právem domnívat, že se podílel i na výběru umělců, kteří vyzdobili interiér okrouhlického kostela. Hlavní oltář, situovaný v ose presbytáře, má menzu ve tvaru tumby. Na menze v soklové části retabula jako rizalit předstupuje svatostánek zdobený eucharistickými symboly. Po stranách retabula jsou na konzolách sochy sv. Václava (s orlicí na štítě a staroboleslavským paladiem na hrudi) a sv. Prokopa. Architektonicky ztvárněné retabulum se sloupy s korintskými hlavicemi, zalamovaným kladím a zúženým, volutovitě zvlněným nástavcem nese obraz sv. Vavřince, za jehož autora je považován Jan Petr Molitor (1702 – 1757), který vícekrát pracoval pro Jemniště a okolí. Na obraze obzvlášť vyniká postava sv. Vavřince, a to nejenom realisticky provedeným šatem, ale především výrazně promodelovanou tváří vykazující portrétní rysy. Snad lze vyslovit domněnku, že malíř zde zachytil podobu Jana Jakuba Hrabánka, který byl okrouhlickým farářem v letech 1740 – 1759.

Kazatelna při severní straně vítězného oblouku s reliéfem Krista rozsévače pochází z poloviny 18. století; ze stejného časového období je i kříž s korpusem Krista na jižní stěně vítězného oblouku. Vedle vstupu do sakristie visí obraz Klanění pastýřů – před pozůstatky jakéhosi přístřešku sedí P. Maria, oběma rukama přidržuje Ježíška stojícího v jeslích, za ní stojí v zamyšlení sv. Josef a zleva přicházejí pastýři; v popředí leží v pravém dolním rohu vůl, v levém pastýřská hůl a ovečka. Nezodpovězenou otázkou zůstává zatím stáří obrazu, byť se lze domnívat, že vznikl v první třetině 18. století, Nerozřešená je zatím i otázka autorství. (F. A. Schefler?)

V čele hlavní lodi se nacházejí dva protějškové oltáře, a sice sv. Kříže a sv. Rodiny. Oltář sv. Kříže je dřevěný s polychromií imitující mramor, menza tumbová, svatostánek jednoduchý, skříňový zdobený latinským křížem; retabulum panelové, zdobené volutovými závitnicemi, páskou a akantem. Uprostřed retabula pak obraz Ukřižování. V centru obrazu proti tmavému pozadí kontrastně vystupuje ukřižovaný Ježíš Kristus. Pod křížem sv. M. Magdaléna podpírá omdlelou P. Marii, tvář má pozvednutou ke Kristu, levou rukou ukazuje směrem k Ukřižovanému, pravou přidržuje hlavu Mariinu. Tělo P. Marie spočívá zčásti na zemi, pravou ruku má volně svěšenou podél těla, levou jí přidržuje sv. Jan Evangelista, který se nad ní sklání. Jistě není bez zajímavosti, že zmíněný obraz, jejž lze datovat do 2. čtvrtiny 18. století, se téměř do detailu shoduje s modeletem Ukřižování (dnes ve sbírkách Regionálního muzea v Teplicích), které zhotovil v roce 1721 Francesco Trevisani k oltářnímu obrazu pro kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, kde však je nyní kopie z roku 1778. Velmi blízki pak má ke zmíněnému obrazu i plastická skupina Ukřižování na oltáři sv. Kříže v piaristickém kostele sv. Anny v Benešově, datovaná do 2. čtvrtiny 18. století.

Oltář sv. Rodiny je svým provedením shodný s výše zmíněným oltářem sv. Kříže, liší se pouze námětem obrazu. V centru obraz je sedící P. Maria, která drží stojícího Ježíška. Za P. Marií stojí sv. Josef a starostlivě se naklání dopředu. Zleva přivádí sv. Alžběta sv. Jana Křtitele. Rovněž tato práce, mimochodem rovněž velmi kvalitní, pochází ze 2. čtvrtiny 18. století.

V lodi při jižní a severní zdi jsou dva rokokové protějškové oltáře, které nechal zhotovit kolem poloviny 18. století správce jemnišťského panství Johann Gottfried Fischer. Při severní zdi lodi se nachází oltář sv. Anny. Jeho menza je ve tvaru sarkofágu, plošné retabulum výrazně rokokových forem zdobí motivy mušlí a akantu. V bohatě profilovaném ránu je zasazen obraz sv. Anny vyučující P. Marii. Při jižní zdi lodi je pak naprosto shodný oltář pouze s tím rozdílem, že na obraze je zpodoben sv. Josef Kalasánský, zakladatel piaristického řádu a jeho první generál.

Michael Kreisinger se zasloužil také o vybudování zvonice stojící severovýchodně od kostela. Stalo se tak v roce 1751. Zvonice čtvercového půdorysu je vystavěna z lomového zdiva a zvenčí opatřena vápennou omítkou upraveno shodně s kostelem. Vstup do věže je od západu v úrovni přízemí z prostoru hřbitova a ostění portálu z červeného pískovce je pravoúhlé s uchy po stranách, lištou a klenáčkem v ose. Věž je čtyřpatrová s trámovými stropy a jednotlivá patra propojují dřevěná schodiště. V nejvyšším patře je umístěna zvonová stolice se zvony. Přitom na zvonu, který zhotovil v roce 1554 M. Špic je reliéf M. Jana Husa, byť není bez zajímavosti, že inventáře kostela z roku 1840 a 1885 hovoří o reliéfu Jana Nepomuckého. Exteriér zvonice je členěn lizénovými rámci a vlastní zvonové patro je odděleno kordónovou římsou. Část věže pod zmíněnou římsou zdobí slepá oválná okna lemovaná štukovou šambránou. Zvonové patro osvětlují čtyři segmentově sklenutá okna, jejich šambrány jsou v rozích opatřeny uchy a po obvodu několikanásobnou lištou. Věž se zaoblenými nárožími vrcholí polygonální cibulovou bání s makovicí a kovaným křížem