Herec, představitel kultovních postav ve filmu Slavnosti sněženek, Staříci a mnoha dalších či ze seriálu Zdivočelá země nabídne recitál autorských písní a průvodního slova, v něm herec nastíní situace, za kterých jeho písně vznikaly.
Hudební vystoupení známého herce a folkrockového písničkáře Jiřího Schmitzera.
Recitál Jiřího Schmitzera je souborem autorských písní a průvodního slova. Jedná se tedy o hudební vystoupení, které je doplněno o pokus vysvětlit zdroj inspirace, popřípadě nastínit situace, za kterých písně vznikaly. Představení tak tvoří celek, který není režírovaný a ukazuje Jiřího Schmitzera v jiném světle než jak je znám z filmových rolí. BIO: Jiří Schmitzer se narodil 25. listopadu 1949. DAMU absolvoval roku 1974, poté nastoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem, od roku 1985 byl členem Ypsilonky. Poprvé si jej pro větší filmovou roli vybral režisér Oldřich Lipský do komedie TŘI CHLAPI NA CESTÁCH (1973) inspirované populárním televizním seriálem. Nevýrazné role následovaly v detektivkách MOTIV PRO VRAŽDU (režie Július Matula, 1974) a HOLKA NA ZABITÍ (režie Juraj Herz, 1975). Už rok nato přišel průlom v podobě Kroupy mladšího v úspěšné komedii MAREČKU, PODEJTE MI PERO! (režie Oldřich Lipský, 1976), v níž si synovský part zahrál po boku svého otce Jiřího Sováka. V přepisu POSTŘIŽIN Bohumila Hrabala, který v roce 1980 natočil Jiří Menzel, na sebe upozornil coby nevýbojný správce pivovaru. Objevil se i v dalším Hrabalovském snímku SLAVNOSTECH SNĚŽENEK (1983), stejně jako v následujícímMenzelově snímku VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ (1986). V 80. letech jej začali režiséři obsazovat hojně do úloh tatínků a do dětských snímků vůbec: VŠICHNI MAJÍ TALENT (režie Zdeněk Flídr, 1985), OUTSIDER (režie Zdeněk Sirový, 1987), MOŘE ZAČÍNÁ ZA VSÍ (režie Zdeněk Flídr, 1988), NEFŇUKEJ, VEVERKO (režie Věra Šimková-Plívová, 1988). V rodinném snímku PÁNI EDISONI (režie Vít Olmer, 1987) se představil také jako autor ústřední písně a zpěvák. V podobenství DŮM PRO DVA (režie Miloš Zábranský, 1988) ztvárnil náročnou tragickou figuru uzavřeného Bóži, který se pokouší žít čestně i ve světě plném kompromisů. Poprvé v té době hrál ve filmu Jana Hřebejka, a to v jeho druhém mimoškolním filmu na FAMU L.P. 1948 (1989). V první polovině devadesátých let si zahrál mimo jiné ve dvou projektech inspirovaných dílem Franze Kafky – PROCESU (režie David Jones, 1992) a AMERICE (režie Vladimír Michálek, 1994). Velkou úlohu Kandy vytvořil vedle televizního seriálu i ve filmové verzi ZDIVOČELÉ ZEMĚ (1997). Za roli politického vězně Jardy Svobody ve filmu BUMERANG (1997) režiséra Hynka Bočana si odnesl Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon. Z dalších filmů to jsou AKÁTY BÍLÉ (režie Bohdan Sláma, 1997), BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (režie Petr Nikolaev, 1997), KANÁREK (režie Viktor Tauš, 1999), KYTICE (režie František A. Brabec, 2000), KRAJINKA (režie Martin Šulík, 2001), PERNÍKOVÁ VĚŽ (režie Milan Šteindler, 2002), LESNÍ CHODCI (režie Ivan Vojnár, 2003), KRÁSKA V NESNÁZÍCH (režie Jan Hřebejk, 2006), Jako Nikdy (režie Zdeněk Tyc, 2013), Padesátka (režie Vojtěch Kotek, 2015), Staříci (režie Martin Dušek, Ondřej Provazník, 2019), aj. Popularitu mu přinesly také jeho písničkové recitály.
Externí WWW odkaz: https://kostelsvatychjanu.cz/kulturni_zivot/recital-jiriho-schmitzera-2/
Adresa kostela: Praskova
GPS: 49°56'11.481"N, 17°54'21.882"E
Kontaktní osoba pro Noc kostelů: Dalibor Halátek
Návaznost na dopravu:
V těsné blízkosti kostela je nádraží Opava-Východ a také zastávky městské hromadné a příměstské dopravy na Praskově ulici.
Kostel sv. Jana Křtitele ve Smetanových sadech při Janské ulici dnes na první pohled jen vzdáleně připomíná svůj pozdně středověký původ. Jeho historie je pevně spjata s řádem johanitů, známým též jako řád maltézský. Tento rytířský řád, ustavující se během začátku 12. století při špitále sv. Jana ve Svaté zemi, se původně věnoval špitální péči o nemocné, později rovněž ochraně věřících poutníků. Do českých zemí přichází po polovině 12. století, o půl století později je výskyt „rytířů s bílým křížem“ doložen i v dnešních polských Hrobníkách. Ve třicátých letech 14. století nechal opavský vévoda Mikuláš II. postavit na Ratibořském předměstí v Opavě při mlýnském náhonu špitál a kapli sv. Mikuláše. O dvě desetiletí později je pak svěřil do péče právě hlubčicko-hrobnickým johanitům. Tři roky na to do jejich správy připadl také nově vystavěný kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi při jihovýchodní části městského opevnění. Přízeň nového zeměpána, Mikulášova syna Jana I., řád sice načas ztratil, nejpozději od roku 1377 však došlo ke zřízení samostatné komendy v Opavě v podobě soukromé fundace přímo z iniciativy přemyslovského rodu.
Kostel byl trojlodní o třech polích v každé lodi. Měl užší pětiboký a zaklenutý presbytář s lomenými okny a tufitovými kružbami. Vdova po zakladateli kostela jej vybavila vévodským oltářem k uctění památky svého manžela. Koncem století došlo v souvislosti se stavbou nedalekého zeměpanského hradu a s přeložením městských hradeb v tomto úseku ke včlenění kostela do městského areálu. Z jihovýchodní strany chrám obkroužila hradba, což si vyžádalo přestavbu jeho trojlodí. U kostela pak byla zřízena menší branka (tzv. fortna) a vybudována hranolová věž.
Další zásah do objektu je spojen s jeho opravou po požáru města v roce 1431 a následnou přístavbou sakristie na severní straně presbytáře. Dlouhá kaple, zaklenutá obkročnou klenbou nesenou tufitovými žebry, měla v patře zděnou část sloužící jako pokladnice, do níž vedlo vřetenové schodiště v dodnes dochované vnější věžičce. Další přestavbou a opravou prošel kostel po požáru roku 1461. Po následujícím požáru, jenž zachvátil Opavu v roce 1689, podstoupil kostel na počátku 18. století barokní přestavbu. Byly obezděny gotické pilíře trojlodí, upravena téměř všechna okna, průčelí dostalo novou fasádu a novou věž za jejím štítem, která nahradila sanktusní věžičku na hřebeni střechy. Ve stejné době došlo ke stavbě komory na boku lodi, do které ústila chodba z nové komendy. Ta vznikla okolo poloviny 17. století a stála západně od kostela. Roku 1713 byla Jordanem Zellerem komenda dostavěna v barokním stylu. Při osvobozování Opavy v dubnu 1945 byl objekt komendy těžce poškozen a následně stržen. Samotný kostel prošel v průběhu 19. století několika úpravami, kdy bylo například vystavěno nové klasicistní průčelí. V závěru století pak byla stavitelem Juliem Lundwallem vystavěna nová věž, která byla rovněž za války poškozena. Dnešní podoba kostela je výsledkem poválečné rehabilitace, dřevěná věž je však historicky nevěrohodnou rekonstrukcí.
V interiéru kostela se dochoval kamenný náhrobník vratislavského světícího biskupa Bernarda Symbalského. Deska s rytinou biskupovy postavy je po obvodu doplněná pozdně gotickým nápisem z období po roce 1453. Není však patrně domácího původu, byla zřejmě do Opavy přivezena z Nisy či Vratislavy. V presbytáři jsou také zazděny dvě cenné náhrobní desky řádových komturů z 16. století – Jiřího Lesoty ze Stéblova a Jiřího Adelsbacha z Domsdorfu. Jiný náhrobník byl později použit jako nadpraží vchodu do sakristie. Hlavní oltář z roku 1676 je zdoben zlaceným boltcovým ornamentem s pozdějšími obrazy opavského malíře Ignáce Günthera. Ve venkovním výklenku je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, která byla do 50. let 20. století umístěna poblíž mostu přes řeku do Kateřinek. Poškozené dílo neznámého autora z 1. čtvrtiny 18. století představuje světce s jeho klasickými atributy – biretem na hlavě a krucifixem v pravé ruce, palmová ratolest v druhé ruce se již nedochovala.
© 2025, Noc kostelů