Starý Plzenec, kostel sv. Jana Křtitele

Tato církevní stavba vznikla patrně na počátku 11. stol. a je tedy po rotundě sv. Petra a Pavla a po kostele Narození Panny Marie na Malé Straně naším nejstarším kostelem. Jeho zakladatelem byl patrně přemyslovský kníže Jaromír, který byl údělným knížetem Plzeňského knížectví, a to hned dvakrát: v roce 1003 a kolem roku 1020. Dále v roce 1003 založil v Plzenci na dnešním náměstí druhé tržiště (první bylo u kostela Panny Marie). Víme určitě, že tento kníže byl ctitelem sv. Jana Křtitele (založil na vrchu Velíz u Berouna benediktinský klášter a kostel, zasvěcený právě tomuto světci).

Tato církevní stavba vznikla patrně na počátku 11. stol. a je tedy po rotundě sv. Petra a Pavla a po kostele Narození Panny Marie na Malé Straně naším nejstarším kostelem. Jeho zakladatelem byl patrně přemyslovský kníže Jaromír, který byl údělným knížetem Plzeňského knížectví, a to hned dvakrát: v roce 1003 a kolem roku 1020. Dále v roce 1003 založil v Plzenci na dnešním náměstí druhé tržiště (první bylo u kostela Panny Marie). Víme určitě, že tento kníže byl ctitelem sv. Jana Křtitele (založil na vrchu Velíz u Berouna benediktinský klášter a kostel, zasvěcený právě tomuto světci).

V souvislosti s rozsáhlými úpravami náměstí v 19. stol. došlo k vybagrování celého prostoru kolem kostela a tím i ke snížení úrovně půdy nejméně o metr oproti původnímu stavu. Nejenže se při tom nedělal archeologický průzkum, ale nezachovaly se ani žádné zprávy o tom, co mohlo být případně nalezeno. Veškeré stopy byly zničeny.

Kostel prošel raně gotickou přestavbou, tvz. přemyslovskou gotikou z 2. pol. 13. stol. Na to ukazují zbytky tzv. vítězného oblouku i zbytky gotického řádkového zdiva. Není však vyloučeno, že stavba započala i dříve, v době vlády knížete Václava I. (1205 – 1253), kdy gotika přišla do Čech. Stavba kostela trvala dlouho. Měl to být velmi rozměrný kostel, stavební práce však byly náhle zastaveny. Pravděpodobně se tak stalo v r. 1266, kdy patronát nad staroplzeneckými kostely přejímá chotěšovský klášter.

Roku 1280, kdy na Plzeňsko vpadla vojska Oty Braniborského, poručníka Václava II. , byl kostel, stejně jako hradiště na Hůrce a podhradí, vypleněn. V té době již stálo kněžiště a patrně i malá část hlavní lodi. Další úpravy pokračovaly za panování Karla IV., kdy byl Plzenec královským městem.

Dlouhé období chátrání nastalo za husitských válek. Situace se změnila teprve až v době pohusitské, kdy malý zemanský rod Kokořovců kupuje r. 1561 od Ferdinanda I. Starý Plzenec a stává se kolátorem (tj. patronem) tohoto kostela. Kokořovci pak kostel sv. Jana Křtitele fakticky zachraňují. Velice zchátralou stavbu, která již měla zřícené gotické klenby, nechali opatřit dřevěným plochým kazetovým stropem. Dostavěna a vyztužena opěrnými pilíři byla také část chrámové lodi. Ponechán byl původní gotický vchod – pro kněze – na pravé straně kněžiště. Dnes je zazděn. Pro lid byl pak zřízen na severní straně lodi nový renesanční vchod (byl odkryt při opravách roku 1999, jeho bohatá červenomodrá polychromie však byla vzápětí zakryta). Kokořovci zachovali z původní stavby na pravé straně kněžiště gotický výklenek, tzv. „ad sedes“ neboli sedilie, kde sedával při slavné mši s asistencí kněz. Ponechali i tzv. svatostánek – výklenek, kde se uchovávaly hostie. Patrně dali opravit i oltářní stůl čili mensu a koncem 17. stol. (nebo spíše v první pol. 18. stol.) věnovali kostelu i obraz sv. Jana Křtitele, který pak visel nad ní (je nyní v kněžišti nalevo). V kněžišti nalevo od sloupu vítězného oblouku stojí náhrobek Bartoloměje Kokořovce s erbem z r. 1591.

V roce 1773 papež ruší jezuitský řád a o rok později za Josefa II. byly některé kostely prodány i s vybavením. Proto na oltáři nalezneme typické světce jezuitského řádu, napravo sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františeka Xavera, uprostřed plastiku sv. Jana Nepomuckého, nahoře pak sv. Jakuba z Compostelly. Oltář sv. Jana Nepomuckého mohl být původně i postranním oltářem v nějakém velkém chrámu. Do kostela sv. Jana Křtitele byl osazen r. 1810 (zachoval se nápis na něm). V létech 1808 – 10 dávají Černínové kostel opravit. V té době dali strhnout i kamennou hřbitovní zeď kostela a další zchátralé stavby kolem něj (asi kostnici), protože hřbitov byl již roku 1784 zrušen. V souvislosti s opravami nechali instalovat hlavní oltář a zřídili za ním i sakristii. Z neznámého kostela sem přivezli i rokokovou kazatelnu. Dále sem instalovali překrásný rozvilinový barokní oltář sv. Anny se 14 pomocníky, podle stylu pocházející ze 2. pol. 17. stol. Není vyloučeno, že pochází z kostela sv. Blažeje. Ze soch 14 pomocníků bylo v 70. létech 20. stol. 7 ukradeno, a sice to byly sochy biskupů a opatů. Zbylé postavy se dají jen obtížně identifikovat. Poznáme mezi nimi jen tzv. dobrého pastýře (symbol Krista), sv. Barboru (s korunkou), sv. Jiřího (s drakem), sv. Ondřeje (s ondřejšským křížem), sv. Františka z Asissi (s knihou), sv. Kateřinu (s věží). Centrální obraz je cenným barokním dílem neznámého autora a dal by se nazvat „Sv. Anna vyučuje svou dceru Pannu Marii“. Zhruba od 2. pol. 17. stol. visí v kostele barokní vyřezávaný kříž.

Černínové dali zhotovit i nový strop, zhruba o 1 metr níže než původní renesanční: tento poslední strop je dřevěný, pobitý rákosem a nahozený. Dali také zřídit dnešní hlavní vchod do chrámové lodi. V r. 1826 namalovala plzeňská malířka Marie Štaubmanová křížovou cestu a ta sem pak byla umístěna. V r. 1846 byl kostel znovu upravován; asi z té doby je kruchta. V r. 1858 na ní postavil varhaník Gut z Čisté (u Rakovníka) varhany, jejichž skříň nese již prvky klasicismu. V témž roce byl také znovu opravován kostel, v lodi byly zrestaurovány renesanční opěrné pilíře a po r. 1907 sem byl přenesen náhrobek Kokořovců. Také byla opravována barokní kostelní zvonička, vytvořená před rokem 1672. Do 1. světové války v ní byly umístěny 2 zvony. Menší z r. 1672 oznamoval, že právě probíhá hlavní část mše. Větší zvon z r. 1765 sloužil k vyzvánění rannímu, polednímu a večernímu. Oba byly za 1. světové války zabaveny a roztaveny. Ve 20. létech 20. stol., kdy se propagovalo lurdské zjevení, byla do kostela dána socha Panny Marie. Před 2. světovou válkou dostal kostel novou podlahu.

V roce 1946 dal místní vikář, vlastenec, spisovatel a historik Josef Ressell (1884 – 1966) kostel znovu vymalovat – a při té příležitosti odkryl v kněžišti zbytky po raně gotických klenebních žebrech. Ze zrušených kostelů v pohraničí přivezl nový zvon a renesanční sošky sv. Petra a Pavla, které umístil na oba konce zbytků vítězného oblouku (někteří tvrdí, že sošky zde byly již předtím a pocházejí z původního vybavení).

V roce 1960 byla od oltáře sv. Anny oddělena původní barokní menza a obrácena směrem do chrámové lodi.V této době sem byl instalován i čtecí pultík, přivezený vikářem Koutníkem z neznámého zrušeného kostela.

Anna Velichová

Stříbrné denáry údělného knížete Jaromíra (byl českým panovníkem v létech 1004 – 12) nalezené na Hůrce. Na líci byl většinou obraz sv. Václava a jméno knížete, na rubu kříž a název místa ražby (např. PZIZEN CIVO, tj. civitas = obec, město).

Poznámky:

Josef Ressell byl za 1. svět. války knězem a polním kurátorem, později farářem ve vsi Touškově. Od r. 1946 byl vikářem plzeňským a farářem plzeneckým. Za svého života se zajímal o historii a byl členem Archeologické společnosti AV. Po 2.svět. válce psal sešity „Památná místa našeho kraje“, hlavně však o Touškově. Spolupracoval i s L. Lábkem a dalšími regionálními historiky. V r. 1949 jej STB zatkla a do r. 1954 byl vězněn na Mírově, pak až do své smrti žil jako farář v Obříství u Mělníka.