Malá Morávka, kostel Nejsvětější Trojice

Kostel stojí nad jižní částí obce, východně od silnice do Karlovy Studánky, asi 200 m od odbočky do Rudné pod Pradědem. Poprvé se Malá Morávka (Malá Morava, Klein Mohra, K. Mohrau, K. Morau, Kleine Mohr, K. Mahr, K. Mohraw, K. Maare, Micro Mohra) připomíná roku 1524, vznikla však mnohem dříve (první známky osídlení pocházejí již ze 13. století). V 16. století se význam Malé Morávky pojil s těžbou železné rudy a také dřeva z okolních lesů. Příznakem rozvoje obce je také výstavba prvního chrámu. Byl jím dřevěný luteránský kostelík, který si v roce 1614 postavilo prvních sedmnáct stálých obyvatel osady. S kostelíkem vyrostla také fara a zvonice. Protestantským svatostánkem však nezůstal dlouho. Vzhledem k tomu, že majitel panství Jan ml. z Vrbna patřil k sympatizantům stavovského odboje, byl jeho majetek po Bílé hoře zkonfiskován. Panství získal řád německých rytířů. 9. června 1655 olomoucký světící biskup Johann Govar zasvětil kostel Nejsvětější Trojici. V souvislosti se záznamem tohoto aktu v děkanské matrice z roku 1771 získáváme i stručný popis kostela, který měl být celodřevěný se sakristií přiléhající z levé strany a představěnou věží, v níž visely dva zvony. Oba odlil v roce výstavby kostela 1614 olomoucký zvonař Adam Schraub. Větší, v průměru i na výšku měřící 70 cm a vážící 5 centýřů = 280 kg, zasvěcený roku 1655 sv. Anně najdeme v moráveckém kostele dodnes, narozdíl od menšího, třícentýřového, zasvěceného Panně Marii, který byl zřejmě zrekvírován za první světové války. Ve třicátých letech byl osamocený prastarý zvon doplněn dalšími třemi, které však byly opět zabaveny během druhé světové války. V současnosti je v kostele pouze historický, památkově chráněný zvon, který byl před několika lety elektrifikován. Už původní dřevěný kostel měl mít tři oltáře, hlavní náležející Panně Marii, boční Třem králům a evangelistu Janovi. Dále náležela do vybavení kostela dřevěná kazatelna, zděná křtitelnice a kůr s varhanami. K areálu kostela patřil i hřbitov obehnaný kamennou zdí. Další záznamy vypovídají o vybavení předměty nutnými k liturgii i o jejich doplňování, ale také o stále se zhoršujícím stavu dřevěného kostelíka, za nímž stálo zejména zatékání vody děravou šindelovou střechou. Už v roce 1684, tedy sedmdesát let od vzniku kostela, jej děkan Eusebius Schmidt charakterizuje jako „starý a zchátralý", navíc v té době pouze filiální (neboť Morávka spadala pod Starou Rudnou). Jak uvádí dále, farníci jej chtějí nahradit novým, větším a kamenným, a to na tomtéž místě. Raritou přitom je návrh, který se posléze skutečně realizoval, že nový chrám vznikne obestavěním původního, v němž se během výstavby budou nadále konat bohoslužby. Už v roce 1684 také existoval projekt nového kostela, nebyl však realizován. Zděný kostel byl totiž ve fázi návrhů a plánů dalších sto let. O něco dříve byla renovována morávecká fara. Stejně jako kostelík, i blízká budova fary byla dřevěná. O Vánocích roku 1730 ji zachvátil požár, který ji vypálil do základů. Ačkoliv farář Christian Ignác Ruprecht záhy žádal řád německých rytířů o poskytnutí stavebního dřeva na její obnovu, k výstavbě se přistoupilo až za čtyřicet let, v době, kdy se obec Malá Morávka usilovně snažila odpojit od vzdálené Staré Rudné a získat opět vlastní farnost, která by sloužila i blízkému Novému Karlovu, dosud spadajícímu pod Rýmařov. Vrchnost žádosti nakonec vyhověla, ale pod podmínkou, že obec postaví nový kaplanský dům. V roce 1769 bylo v Morávce zřízeno lokální kaplanství a o rok později již stála zděná fara. Barokní stavba se zajímavou vnitřní štukovou výzdobou byla upravena v 1. polovině 19. století a posléze ještě na konci 20. století. Dosud si však uchovala stylový vzhled a patří rovněž na seznam kulturních památek. Kostel si však na renovaci musel počkat dalších dvacet let. V březnu 1786 kaplan Franz Ludwig píše konsistoři, že kostel se přes všechny opravy brzy zřítí a pro shromáždění věřících je zcela nevhodný, ba nebezpečný. Teprve nyní se běh věcí pohnul kupředu, vrchnost odsouhlasila plány i rozpočet a v roce 1789 se započalo s přípravnými pracemi. Základní kámen byl položen roku 1790, slavnostního vysvěcení se dočkal 22. října 1793. Výstavba zřejmě začala od sakristie a kněžiště a skutečně zpočátku probíhala při plném provozu dřevěného kostelíka. Už roku 1790 se však bohoslužby v dřevěném kostele staly nemožnými a přesunuly se do soukromé kaple bratří Weissů na Kapličkovém vrchu. V lednu 1792 se již stavělo průčelí nového kostela. Autorem portálů hlavního i bočních vstupů byl kameník Anton Knott z Maletína, který si také svou práci označil rokem 1791. Nad hlavním portálem najdeme pískovcovou desku s latinským textem, v němž je zakomponován i letopočet dokončení kostela 1793. Podle dochovaných záznamů na rozpis dokončovacích prací dohlížel krnovský stavitel Johann Mihatsch, který byl patrně i projektantem kostela. Výsledná podoba kostela má barokně klasicistní ráz. Podélná loď je na východě zakončena odsazeným kněžištěm a obdélnou sakristií, nad hlavním vstupem ční věž původně završená zvoncově-mansardovou střechou, kterou dnes nahrazuje jednoduchá stříška. Na fasádě kostela zaujmou kromě zmíněné pískovcové desky nad hlavním vstupem i sluneční hodiny z roku 1791 na jižní zdi či prastarý náhrobní kámen s nápisem, vtělený do zadní zdi kostela, zřejmě starší než sám kostel. Loď má valenou klenbu se štukovým rámováním. Hlavní oltář zdobí obraz Nejsvětější Trojice od vídeňského autora Johanna Franze Greipela. Pravý boční oltář sv. Kříže vytvořil Andreas Koschatzky, levý zasvěcený sv. Janu Nepomuckému původně zdobil obraz Dominika Kindermanna. Původní varhany pocházely z dílny Josefa Staudingera z Andělské Hory, roku 1843 je díky vynikajícímu hudebníku Johannu Weissovi nahradily jiné od Floriana Geisslera z Arschen, které byly 1915 opět vyměněny za nové, pocházející ze slavné krnovské firmy bratří Riegrů. Na první pohled také zaujme zdobená kazatelna, práce stolaře Kašpara Riedla z Jelení, který pro kostel zhotovil i lavice a další vybavení. V roce 1823 přibyla jako protějšek kazatelny stříška ke křtitelnici od Johanna Raaba z Bruntálu se sousoším Křtu Krista od Bernarda Kutzera z Horního Údolí. Tento sochař je i autorem sousoší pro obnovený boční oltář sv. Jana Nepomuckého (Kindermannův obraz po renovaci beze stopy zmizel). Křížovou cestu kostelu věnovali teprve v roce 1843 manželé Christoph a Elizabeth Teltcherovi.