Lnáře, kostel Nejsvětější Trojice

Kapli ke cti Nejsvětější Trojice dal postavit roku 1599 na tehdy zcela odlehlém místě mimo ves majitel lnářského panství, katolický šlechtic Volf Novohradský z Kolovrat. Šlo o menší stavbu centrálního půdorysu, na jejímž vstupním portálu (dnes druhotně osazeném ve vchodu do věže) byla vytesána jména stavebníka a jeho manželky Judity ze Šternberka. Další z pánů na Lnářích, hrabě Jaroslav Volf ze Šternberka, zřídil při kapli fundaci na sloužení mší a po své násilné smrti roku 1635 zde byl i pohřben. Kaple se během let stala vyhledávaným cílem poutí a přestala kapacitně dostačovat. Proto byla roku 1666 stržena a na jejím místě zahájena výstavba raně barokního trojlodního kostela síňového typu (se stejnou výškou lodí). S největší pravděpodobností proběhla podle plánů architekta Carla Luraga, který stavěl i nový lnářský zámek. Iniciátorkou byla hraběnka Ludmila Maxmiliána Vratislavová z Mitrovic, rozená Lažanská z Bukové, manželka aktuálního majitele panství Lnáře. Kostel vybavila oltáři, varhanami a potřebným liturgickým náčiním. Začala též stavět zvonici, která však byla dokončena až roku 1670, již po její smrti. V roce 1684 založil hrabě Tomáš Zacheus Černín z Chudenic při kostele klášter pro řeholníky žebravého řádu bosých augustiniánů (zjednodušeně bosáků) a v letech 1688-1693 pro ně dal podle projektu svého dvorního architekta Giovanniho Battisty Maderny postavit stávající čtyřkřídlou budovu konventu. Kostel Nejsvětější Trojice se tak stal klášterním. Bosáci měli za úkol sloužit mše za hraběte Černína a jeho rodinu, a vypomáhat místnímu diecéznímu kněžstvu, a to nejen ve Lnářích, ale i v okolí. Roku 1787 jim pak byla svěřena samostatná duchovní správa obnovené lnářské farnosti se dvěma filiálními kostely - sv. Mikuláše ve vsi a sv. Bartoloměje v Kocelovicích. Klášterní kostel tudíž začal být současně farním a je jím dodnes. V klášteře provozovali augustiniáni mimo jiné lékárnu, vědeckou bibliotéku a od roku 1852 i lidovou knihovnu, vůbec první veřejné zařízení tohoto druhu v obci. Dařilo se zde také včelařství, zvláště na přelomu 19. a 20. století za převora Aloise Majera (1856-1932), který zde jinak také hostil řadu význačných osobností uměleckého i veřejného života. Od 20. let 20. století začal význam kláštera ustupovat do pozadí vlivem ustavení náboženské obce Církve československé, k níž se přihlásila nadpoloviční většina obyvatel Lnář, a navíc ji založil bývalý člen konventu Adolf Arnošt (řeholním jménem Alipius). Konec řeholního života ve Lnářích pak nastal v dubnu 1950 v souvislosti s celostátní akcí K nebyl již obnoven. Kostel sám prošel v letech 1706-1709 vrcholně barokní přestavbou do své současné podoby. Posléze se mu dostalo i řádného vysvěcení, které vykonal dne 13. 12. 1723 Kaspar Ignaz hrabě von Künigl, kníže-biskup brixenský. Další stavební úpravy se týkaly prakticky již jen zvonice, jež byla v letech 1756-1758 zvýšena stavitelem Václavem Jermářem ze Sedlice, aby se lépe nesl do krajiny zvuk zvonů, a opatřena vysokou cibulovitou bání. Ta ale podlehla v roce 1780 vichřici a byla nahrazena nízkou jehlancovou střechou. Současná podoba zastřešení je z roku 1933 a projektoval ji František Müller z Radošic. Na věži jsou dnes umístěny dva zvony. Průčelí kostela zdobí mozaika hlavy Krista od Viktora Foerstera z roku 1907. Uvnitř se nachází především osm oltářů, z nichž některé pochází ještě z doby hraběnky Lažanské. Hlavní oltář tvoří rozměrný obraz Nejsvětější Trojice s Pannou Marií, sv. Augustinem, sv. Zuzanou a sv. Tomášem z Villanovy od Petra Brandla z roku 1707, vsazený do bohatě vyřezávaného rozvilinového rámu. Z dalších stojí za zmínku zejména boční oltář Panny Marie Lnářské z roku 1737 s reprodukcí kopie původně gotického deskového obrazu Madony z počátku 15. století, který se neznámým způsobem dostal na italský ostrov Tremiti. Kopii věnoval roku 1623 generální vizitátor augustiniánského řádu pražskému konventu, odkud se pak dostala do Lnář s prvními augustiniány, kteří sem přišli osadit nový klášter. Kazatelna je vrcholně barokním dílem Johanna Hoffmanna z roku 1720. Na hudebním kůru se nachází varhany, které zhotovil roku 1724 příbramský varhanář Ondřej Tadeáš Kokštein a jsou nejstarším nástrojem v okolí. Cennou je řezba hlavy Krista Ukřižovaného od Františka Bílka z roku 1899, umístěná v prostoru za levou boční lodí. Zajímavostí interiéru jsou rovněž epitafy kryjící schránky se srdci příslušníků rodů Černínů z Chudenic a Küniglů z první čtvrtiny 18. století. Pod kostelem se nachází dvě krypty. V první, takzvané šternberské, před hlavním oltářem, je uloženo devět rakví šlechtických a duchovních osob. Druhá se nachází v severní boční lodi a odpočívá v ní jedenáct šlechticů a 57 řeholníků, včetně jedenácti, jejichž ostatky sem byly přeneseny v prosinci 2018 ze zrušeného soukromého hřbitůvku v klášterní zahradě. Klenbu kněžiště zdobí nástropní malba od Ignáce Wisingera z roku 1720, renovovaná v roce 1896 akad. malířem Karlem Vaňkem z Prahy, který v následujícím roce provedl i výmalbu lodi. Kostel je využíván k pravidelným nedělním bohoslužbám a příležitostným koncertům. Budova konventu slouží od zrušení kláštera takřka nepřetržitě zdravotnickým účelům, od roku 1965 konkrétně jako psychiatrická léčebna.